Vzpomínky dobrovolníků na Kargyak

6. 7. 2018

Pavlína vzpomíná, jak v Kargyaku  hrála loutkové divadlo, jak učila děti zašívat nebo vyrábět maňásky.

Ocelově šedivá řeka valící se hlasitě údolím, řady omrzlých tupých štítů vrhající ostré stíny, na obzoru posvátná špičatá hora Gonporangjon. Po strmém svahu se za osamoceným trsem suché trávy občas drápe horská koza se zakroucenými rohy. Nekonečná béžová poušť, kamení, písek, prach. Nikde strom ani keř. A hluboce modrá prázdná obloha - sytější než kdekoliv v Evropě. Pak se krajina změní, poušť se na chvíli zazelená, množí se malá okrouhlá pole vlnícího se nezralého ječmene ohraničená kamennými zídkami, objevují se stáda ovcí, cestu křižují potůčky, okolo dokonce roste tráva, v ní modré a žluté kytky - po prašné poušti ráj.

Poslední vesnice v údolí je Kargyak. Asi dvacítka hliněných a kamenných domků se šplhá po svahu, cesty tu vybudovaly postranní prameny řeky, ten největší přetíná nový kamenný most. Vzduch je tady chladnější a vlhčí, prší častěji než ve zbytku údolí.
Místní zaprášené děti s čepicemi a nezničitelnými nudlemi pod nosem se zpočátku trochu bojí, nevědí úplně, co čekat. První ráno je zveme do pokoje, který nám na pár týdnů propůjčil dobrosrdečný Namgyal, na improvizovanou "lékařskou prohlídku". Tísní se jich tam najednou asi desítka, zničehonic padá se strašlivým rachotem chatrná police a vzduch zaplní oblaka z převrženého hrnce mouky. Ze šestiletého Norbua stojícího bez trika a bez hnutí pod policí se stává přízračná bílá figura, absolutně ochromená překvapením. Jako by se najednou něco zlomilo, děti nevědí, jestli se mají smát nebo brečet, a pak se nás přestanou bát, což ještě trochu podpoříme vitamínovými bonbóny. Zřejmě hlavně díky nim přibývá zájemců o prohlídky, děti se k nám s chichotem občas dobývají od šesti ráno, někdy ale místo vitamínu odejdou jen s dávkou spreje proti vším.

Chvíli trvá, než se aklimatizujeme, občas nás vysílí jen neustálé popadání dechu při chůzi po vesnici. Díky tomu je pak člověk odsouzen zůstat v kuchyni a potýkat se s nízkým bodem varu (konečně začínají dávat smysl všudypřítomné papiňáky) a absencí tekoucí vody a čehokoliv, co si u nás ani neuvědomujeme, že máme. Na druhou stranu každým dnem roste schopnost improvizace a přibývají zjištění, co všechno člověk opravdu nepotřebuje.
Když nahoře skončí vyučování, v nové dolní škole se začnou srocovat děti, lačnící po hraní. Jsou vděčné dokonce i za kurz šití, i když se místy zvrhává v zoufalé párání bund přišitých k teplákům a sešitých rukávů. Každý ve skupince se neustále dožaduje pozornosti křikem "mí mí mí!", takže zatímco se člověk věnuje jednomu, jinde se schyluje k šicí katastrofě. Nakonec se ale přece jen - často po několika pokusech - daří zacelit i díry po "snowboardování" na písčitém svahu s nohama přivázanýma k prkýnku, které děti pod vedením Odzera nedávno vynalezly.
Později při výrobě maňásků už se práce uklidňuje, děti jsou o něco soustředěnější a snaží se být samostatné, i když bitva o kousky látek je občas nevyhnutelná. Dobrou zkušeností je i pokus o secvičení krátké loutkové hry. Jakmile děti pochopí princip, všechny hned chtějí hrát, a to všechny zároveň - neexistuje varianta počkat, až skončí předchozí scéna. Zároveň je těžký nedostatek maňásků, menší děti se sice zpočátku nechají odbýt malým zaprášeným plyšákem, ale brzy pochopí, že o něco přišly. Děti si nepamatují anglický text, ale zároveň dobře chytají význam každé scény a suverénně mluví vlastními slovy. Výsledkem je úžasný chaos, zastavující se rodiče a pobořená (ovšem hned vzápětí opravená) zídka.
Pak už začíná sklizeň a rychle se schyluje k sestupu, právě když se vzájemně líp poznáváme. Tak maňásky necháváme napospas dětem a vydáváme se dál, s lehčími batohy i hlavou.